NESNÁŠÍ MATKU : STRAPŇUJE , KDE MŮŽE !
Nejdřív byla maminka pro dítě bohyně: krásná, laskavá, mocná a uctívaná. Jenže minuly roky, z roztomilého batolete je věčně nenaložený puberťák a z matky? Nemožná stará rachejte...
Kde jsou ty doby, když učila svoji milou, culíkatou holčičku slušnému chování a vysvětlovala svému rozčepýřenému chlapečkovi, že nesmí dělat žádnou ostudu, která by rodinu ztrapnila. Dnes se úlohy vyměnily, a dospělí připravují svým potomkům tak horké chvilky, že by se jejich dospívající ratolesti hanbou nejraději propadly.
No tak, řekni básničku!
Ani nemusí jít o puberťáky. Na trapné pocity dokážou zakládat dospělí už u malých dětí. Stačí třeba, když postarší, maličko senilní babička začne šišlat na vnoučka-prvňáčka, kterého odvádí z družiny...
Ani rodiče nemají vždy čistý štít. Většinou chtějí pro své děti to nejlepší. Ovšem, co se zdá nejlepší jim, nemusí být nejlepší v očích dítěte. Rodič by neměl zapomínat při svém počínání na své dětství a pocity studu, které prožíval díky chování dospělých. Je potřeba brát na vědomí, že dítě potřebuje pomoc, radu, ale počínání rodiny by mu v kolektivu nemělo ubližovat.
Hranici únosnosti vnímá každý jinak, a tak nic nezkazí rozhovor mezi rodičem a dítětem, kdy si vzájemně vytvoří pravidla. Tím se předejde nedorozuměním a problémům, protože rodič očekávající vděk za snahu těžko pochopí uraženost potomka. Ten si často myslí, že jej rodiče ztrapňují záměrně, pro své zvrácené potěšení.
Pocity studu a trapné chvíle začnou děti pociťovat záhy poté, co se pyšní rodiče (a prarodiče) začnou ratolestí chlubit před ostatními příbuznými či přáteli. Z dítěte se tak mnohdy stává cvičená opička: zarecituj říkanku, udělej kotrmelec, zazpívej ukolébavku... Ne každé dítě se totiž rádo producíruje před cizími lidmi.
Už není malý!
Rodiče (a babičky zvlášť) často vidí dítě stále v plenkách s nejistými krůčky, ačkoliv se jejich drobeček už pomalu dostává do puberty, tvář má samý uher a nohy chlupaté. Nejistý je možná ještě víc, než býval coby batole, rozhodně si ovšem nesmí před vrstevníky zadat natolik, že by to připustil.
Některým rodičům se těžko vysvětluje, že páťák krtečka už fakt na tričko nechce. Nebo že má sedmák o účesu úplně jinou představu. Nemluvě o tom děsném objímání na veřejnosti! Matka by snad mohla mít trochu soudnost při svém počínání! Proč ho shazuje přehnanou péčí v přítomnosti jeho přátel? (Což samozřejmě neznamená, že tutéž pohodlnou, přehnanou péči nebude v soukromí domova vyžadovat!)
Stejně „oblíbené“ bývá přehnané loučení a objímání, když srdceryvný výlev sleduje zbytek třídy před odjezdem na lyžařský výcvik. Matka při představě, že opouští miláčka, dojatě slzí – a jemu nejspíš zlomyslní spolužáci vymyslí už cestou autobusem nějakou nelichotivou přezdívku, třeba mámina prdelka, která se s ním pak potáhne po celý pobyt na škole. Maminka to sice myslela dobře, ale ona se denně pak s tou třídou nebude muset vídat! Měla by vědět, že jakkoli starší děti potřebují cítit zájem a lásku rodiny (vzhledem k nejistotám dospívání o to víc), rozhodně je jimi nechtějí okatě chlubit na veřejnosti!
článek z žena.cz
*JAKÉ MÁTE ZKUŠENOSTI VY? ? JÁ TAKOVÉ ŽE MI DĚTI NĚKDY PŘERŮSTAJÍ PŘES HLAVU. KAŽDÉ JE JINÉ ALE KDYŽ ZLOBÍ BOLÍ TO STEJNĚ*
2024 ©